Jak být empatický a co je to empatie
Zdroj: vygenerováno pomocí Microsoft AI
„Potratila jsem.“ „Zemřela mi matka.“ „Mám nádor.“ „Vyhodili mě z práce.“
Když slyšíme tyto věty od jiné lidské bytosti, nota bene, na které nám záleží, většinou nastane panika. Co na to mám říct? Nejčastěji se tedy setkáváme s reakcí typu: „To je mi líto.“, to je ta lepší varianta. „To bude dobrý.“, „Tohle se mi stalo před rokem, vím jak Ti je.“, „Vždycky je na tom někdo hůř. Třeba děti v Africe.“ Nebo nějakou dobře míněnou radou: „Vem si dovolenou a odpočiň si.“ Bohužel tohle jsou přesně věty, které ve výsledku spíše ubližují, než pomáhají. V takové situaci totiž většinou netoužíme být politováni (Co je mi do toho, jak ty se cítíš!?). Nestojíme ani o sympatie (To se mi stalo taky.), utěšování ani rady. To, co skutečně pomáhá, je EMPATIE. Co to vlastně je a jak se k tomu dopracovat?
Empatie je schopnost vcítit se do druhého. Umím si tedy představit, co asi prožívá – většinou na základě vlastní zkušenosti s podobným pocitem nebo prožíváním. Dokážu se vžít do jeho současné situace a podívat se na svět jeho očima. Samozřejmě ne plně, to ani není možné, ale mohu se o to pokusit. Dalším krokem pak může být soucit. Soucit v sobě kombinuje empatii a dobrou vůli. Tedy nejenom, že se napojím na prožívání druhého, ale zároveň mu přeji to nejlepší.
Jak empatii, tak soucit se nejdřív naučím vůči sám sobě. Místo vyčítání si, nadávání a spouštění vnitřního kritika, který mi už po sté vysvětluje, jaký jsem idiot a hňup, nebo tolik oblíbeného litování se, se sebou zacházím vstřícně a vřele. Na rozdíl od sebelítosti, která mě od ostatních odpojuje (Svět je zlé a nespravedlivé místo!), mě sebesoucit s ostatními spojuje jako někoho, kdo má právo dělat chyby a snaží neustále naplňovat potřeby sebe i druhých, i když ne vždy úplně vhodnými postupy.
Ať už mluvíme o empatii nebo sebeempatii, základem je napojení se na pocity a potřeby. Mezi základní pocity patří strach, vztek, smutek, znechucení, očekávání, překvapení, důvěra a radost. Potřeby jsou kořeny pocitů. Ty příjemné prožíváme, když jsou naše potřeby naplněny, ty nepříjemné, když nejsou nenaplněny. Naše potřeby jsou psychického a fyzického rázu. Všem lidem jsou společné a nezávislé na čase, místě, kultuře apod. Máme je v každý okamžik a veškeré naše jednání směřuje k naplnění potřeb vlastních nebo cizích. Mezi ty úplně základní psychické potřeby patří:
Zkrátka se ptám: „Co je ve mně nebo v mém partnerovi živé?“ Empatie nesouvisí s myšlením, ale s prožíváním. Takže přestože neznám název ani jedné potřeby, můžu být sám se sebou v kontaktu. Zkoušejme to třeba přes uvědomění si, co se děje v mém těle. Skrze plné obrácení pozornosti do těla. Čím víc se mi povede vypnout myšlení, tím snáz nejen sebeempatie dosahuji, ale také se snáze vyrovnávám se svými pocity a potřebami.
Pokud chci empaticky reagovat na druhého, už slova samotná můžu potřebovat víc. Odhaduji, co je v tu chvíli v mém protějšku živé. V případě, že mi někdo oznamuje, že ho vyhodili z práce, můžu třeba zkusit něco jako: „Páni. To tě asi mrzí, protože Tě to bavilo, viď?“ nebo „Teda. Hádám, že tě to štve, protože chceš v životě nějakou stabilitu a jistotu, viď?“. Samozřejmě záleží na kontextu a situaci, ale není až tak důležité, jestli jsem se trefila, jako spíš dát najevo, že druhého vidím a slyším a záleží mi na něm. Empatie nemusí být pouze o slovech. Jak se říká – mlčeti zlato, takže někdy postačí pouhá plná přítomnost s druhým beze slov.
Pokud vůbec nemám tušení, co říct a zároveň cítím, že nechci mlčet, mohu být upřímný. Opět za přispění pocitů a potřeb: „Když tě slyším tohle říkat, jsem úplně v šoku, moc ráda bych Ti nějak pomohla nebo aspoň něco řekla, ale naprosto nemám tušení jak nebo co.“
Dávejme empatií sobě i druhým dar přítomnosti, pozornosti, lásky i sebepoznání.
Mgr. Zuzana Krajča
Pomáhám lidem jako jste vy s párovou a individuální psychoterapií přes 17 let. Věřím, že problémy a trápení se dají řešit a nemusíme v nich setrvávat. Psychoterapie je cestou, jak na nich pracovat.
Zvládneme to společně. Stačí se jen ozvat.